9 dní do svatby!

Ovšem pozor.

Je to už skoro tady.

V práci nevím co dřív (proto ani nepíšu), protože už jen dnešek a další 3 pracovní dny mě dělí od dovolené spjaté se svatbou a svatební cestou. A pořád je toho tolik co dělat!

Doma mám binec jak v tanku - když už náhodou stíhám prát (třeba o víkendu díky hezkému počasí a klíčům od balkonu od sousedů), tak skládat to na věšáky a do skříně už ne. Do toho se tam průběžně u zdi kupí hromádka věcí, které ještě chci odvézt do místa konání Dne D.

Minulý čtvrtek jsme odvezli s pomocí budoucí tchýně a budoucí švagrové a budoucího bratrance (to je švagr z druhého kolena nebo jak se to počítá?) moji velkou lednici z naší kuchyně a tisíc dalších krámů. Čímž jsem se prakticky připravila o možnost přijít do lednice jen tak, protože teď mám už jen pár drobností ve dvou minilednicích spolubydlících a spíš je to o ledničkovém přežívání než žití. Aspoň než se u nás objeví náhrada za tu krásku. A obsadila jsem půl police a půl mražáku v práci. Ještě že ten mrazák nikdo nepoužívá a zel prázdnotou :-)))

S budoucí tchýní si voláme každý den - že koupila ubrousky na utírání rukou, kde je v akci máslo. V sobotu budeme péct koláčky a to bude másla hromada.

Už mám konečně svatební šaty - udělala jsem si za nimi a za kamarádkou Jiřkou výlet minulé pondělí do Olomouce. Jsou vzadu na šněrování, takže i moje těhotenské břicho do nich snad vměstnáme pohodlně a nenápadně. Ještě musím zařídit vyzvednutí těch už koupených šatů v Praze a nějak dobře je prodat.

Nějakým zvláštním způsobem jsem začala občas mluvit v množném čísle. Třeba ve větě "Budeme rodit... (jo, už ve 4. měsíci se řeší porodnice)." Už taky není tajemství, že čekáme miminko :-) Máme pro něj/ni láskyplnou strašně tajnou přezdívku, kterou víme jenom my dva a je to krása. Pohlaví dítěte mi už dvakrát chtěly říct doktorky, ale já jsem nechtěla. Až u toho vyšetření bude i můj milý. Tak zatím nevíme a je nám to vlastně úplně fuk :-) Cítím až zenový klid, když nevím... neřeším, jestli bude hrát fotbal, nebo spolu budeme oblíkat panenky :-)

Ani toho tvorečka zatím necítím. Prý to ale brzo přijde. Uvidíme. Zatím o něm vím jenom tím, že večer doslova odpadám výrazně dřív než normálně, často se mi zvedá žaludek, nemůžu jíst syrové maso a vyhýbám se plísňovým sýrům a alkoholu (ale toho už jsem si v druhém trimestru třikrát cucla :-), v práci za mě řešíme náhradu a já řeším, jak to připravit, aby ten přechod (vychází to na začátek krušného období) byl pro toho člověka a naši práci co nejjednodušší, nakupuju si a dostávám od kamarádek volnější oblečení, moje druhá polovička je místy neskutečně rozněžnělá a já brečím často bezdůvodně :-D Takže aby ještě kopalo, bude už jen třešnička na dortu :-D

Tenhle týden jsem vyměkla a nechala jsem si udělat jeden ultrazvuk navíc. Jak mám strach, jestli je v pořádku, tak mě prostě uklidňuje, když vím, že mu bije srdíčko a že si spokojeně cucá palec. Je to zvláštní. Před prvním screeningem jsem měla takový strach, jestli je zdravé, že o tom daru uvnitř mě vědělo jen málo lidí. Screening mě trochu uklidnil (všecko vyšlo dobře), ale ten strach o zdraví a pohodu dítěte mi zůstal. Smiřuju se s tím, že už asi zůstane napořád...

No ale moc času si na něj nenacházím. V pracovně-předsvatebním kolotoči mi to moc nejde.

Včera jsem celá blažená při dvou krátkých návštěvách drogerie dokončila nákup toho, co potřebuju na svatbu (z drogerie, ne celkově, haha). Když jsem v třetí lékárně za sebou nenašla Panthenol gel, tak jsem si ho na dnešek objednala. Lékárnička už bude taky kompletní (při svatbě nad sto lidí považuju lékárničku za nutnost). Plastové a papírové nádobí doručila PPLka v pondělí v obrovské krabici k budoucí tchýni (už jsem někdy zmiňovala, jak moc nám obojí rodiče pomáhají a že mám radost, jak jsou k věci, nápomocní, ideálně iniciativní?). Ubrousky dnes ráno v Bille neměli :-/

Večer jsem našla seznam věcí, na kterém jsme se domluvily na minulém setkání s mojí mamkou a milého mamkou. Samozřejmě jsem zapomněla, že mám z domu vzít velké dózy s víkem. A kdovíco ještě.

O víkendu jsem měla moc hezkou rozlučku. Bylo nás jen pár, bylo to prakticky bez alkoholu a skončily jsme před půlnocí (začínaly jsme ve dvě) a byla to sranda a pohoda. Holky mě dokonce vzaly do Sex Machines Museum u Staromáku :-D A přebalovala jsem opravdické dvouměsíční miminko! :-) Prý ať si to natrénuju. No, mám co dělat :-D

V bytě začala sháňka po skleničkách na víno. Odvezla jsem jen svoje, cca polovinu těch, co jsem tam přinesla - ta druhá polovina, hezčí, skončila bez náhrady na smeťáku. To jsou ty okamžiky, kdy se už těším do vlastního. Nebo když spolubydlící tak dlouho otálel s úklidem, až jsem za něj vynesla přetékající koš a poblila se u toho. Nebo když jsem mu psala, kdy teda uklidí a on přišel uklidit a pak jsem ráno našla ten byt (a hlavně kuchyň, hromadu neidentifikovatelného špinavého nádobí, zasviněný sporák a vanu) v prakticky totožném stavu jako před jeho uklízením. To mě prostě sejří. Nebo když se podívám do svého pokoje, kam jsem se už před časem rozhodla nekupovat si kvůli plánovanému stěhování nábytek a prostě nemám ty věci kam dávat (Honza pořád říká, že při stěhování toho musím většinu vyhodit, ale ona je spousta těch věcí užitečných. A jsou moje.).

Včera jsem si impulzivně objednala dva průhledné deštníky - na svatebním bazárku na FB nějaká nevěsta psala, že 24. června má pršet. Tak pro jistotu na focení. Na bílé gumáky peču, budu mít svoje černé s růžovýma tečkama. Šaty na převlečení na svatbě mám dvoje. Ještě si musím sbalit a vyžehlit oblečení na těch x dní, co tam budeme před a po. Sháním hezké bavlněné spodní prádlo jen bílé barvy pod svatební šaty. A pohodlné bílé nebo béžové baleríny. A modrou mašli do pasu k jedněm těm převlékacím šatům. To už bude k mému oblečení asi všechno. Uf! Na to, že jsem chtěla mít všechny tyhle věci vyřešené do konce května... mě nepřekvapuje, že se mi to nepovedlo.

První várku oznámení poštou jsem poslala včera. Druhá na to čeká dnes. Odpoledne mi přijde nabarvit hlavu Honzova známá. Už nestíhám významně uklidit, tak jsem zvědavá, jak to skoulíme. Má to být 7-10 dní před svatbou, dle mojí kadeřnice. Tak to vychází přesně.

Zítra jdeme na svatbu kamarádce. Marně pro ni sháním jako dar hru, kterou jsem jí slíbila (pokud ji někde měli, tak předraženou na můj vkus... a teď už jsem ji včera ani nezahlídla, ach jo :-D). Budu to muset zvládnout zítra cestou do práce. S sebou už budu mít oblečení na víkend i na svatbu. Je to punk!

Finišujem...?

Třikrát hurá, máme prstýnky! Byli jsme si je včera vybrat mimo Prahu (v Kolíně), a teda super přístup velmi ochotných zlatníků (všechno je možné, důkladně nám změřili prsty a poradili i s šířkou prstenů), hezký design (oba jsme spokojení), dobrá cena (a můžeme dodat vlastní zlato). Jo a budu mít na svém prstýnku diamanty! :-)

Už se těším, až si je vzájemně navlékneme :-)

Víkend nebyl tak hektický jako ten minulý, i když oba byly uklízecí. Na chalupě jsme teď jen dolaďovali (a toho dolaďování ještě dost zbylo), co se nestihlo při minulém mega náročném víkendu (zotavila jsem se z něho jakžtakž až ve středu). Teď je to dobré.

Obálky, oznámení i zvací kartičky na svatební oslavu máme hotové. Zbývá je jen poslat :-)

Dneska jsme byli na poslední předsvatební přípravě u našeho faráře. Pochválil nás, jak pěkně některé věci zvládáme, a že jsme k nim dospěli sami. A dal nám domácí úkol - do 14 dní mu máme poslat seznam domácích prací a kdo z nás bude co vykonávat. Vlastně super domácí úkol, nebude všechno na mně, jak by chtěl můj milý (přestože dnes před farářem přiznal, že je mu jasné, že na něj něco spadne, ale zatím se tomu vyhýbá, jak jen umí :-D).

Sžívám se s celodenními nevolnostmi (kdo vymyslel, že jsou jenom ranní, měl buď štěstí, nebo kecal), mám velkou potřebu mlsat gumové medvídky a jíst celkově. Sladké tolik nepotřebuju, zato včera jsem byla k večeři schopná nakoupit jen zeleninu, jaký jsme po ní měla po víkendu na chalupě a milého rodičů absťák. Výjimečně jsem koupila dražší rajčata, ale stálo to zato. Po vybalení opravdu voněla jako rajčata a i tak chutnala!! Ještě teď se z toho blaženě tetelím.

Z rozlučky se mi včera omluvily dvě kamarádky a dalších pár holek je nejistých. Možná budem jenom v pěti...

O víkendu rozdám nějaká svatební oznámení, jedu totiž k rodičům. A vyzkoušet svatební účes k sestřence. A nechat si nabarvit vlasy. Ještě musím poladit, kdy se nechám zkušebně nalíčit. Kdybych neměla ty svoje lidi na opačném konci republiky, asi by to bylo jednodušší. I když...

Do výzdoby mi najednou začalo fušovat víc lidí.

Má ji primárně na starosti moje svědkyně, která toho má sice hodně, ale na druhou stranu se na to těší. A tenhle víkend přišla s tím, že nutně chce zdobit i mého milého teta. O dva dny později to komentovala slovy "ale nechci vám to narušovat, vím, že ses na výzdobě domluvila s kamarádkou..." - kdyby si ti lidi uvědomovali svoje protimluvy! No dobře, snažila jsem se ji odbýt. O to už se ale nesnažila budoucí tchýně, která (nevím proč) teda rozhodla, že mojí kamarádce zůstane stodola (a vybojovala jsem i zahradu) a teta teda bude zdobit zápraží domu (a pak mi tchýně u nich doma řekla, že je jí to vlastně jedno - wtf). Nejsem z toho nadšená, ale nechci se hádat. Nato mi od tety začaly chodit obrázky z pinterestu a jak se mi co líbí a blabla. Nemám čas to řešit!! Mám vyhrazený čas na to řešit výzdobu s kamarádkou a na to se těším. Ale ne s dalším člověkem. Ale co už. Poprosila jsem ji, aby mi svoje průběžné výtvory a plány posílala, abychom je zkoordinovaly. Aby se k sobě ta výzdoba venku i uvnitř hodila. Grrr. No a aby toho nebylo málo, tak když jsem předevčírem u svého milého v kuchyni myla nádobí, tak přišla ta teta a s milého sestrou (ne se mnou) začala (přede mnou) probírat, že by to chtělo i cedulky. Tak říkám: "Já je udělám, mám to v plánu. Budou z kartonu." A víte, co mi řekla? "Leňo, neblázni, jak to bude vypadat. Ze dřeva budou mnohem lepší, nemyslíš?" No tý vádo. Myslela jsem, že šlahnu s talířem a půjdu někomu zakroutit krkem. Není to snad MOJE svatba? A neslíbili mi lidi, že se do toho nebudou kérovat víc, než je požádám?! Nakrknutí mě přešlo až po 24 hodinách, ale je mi jasné, že těch "chytrých" názorů mě čeká za těch 6 týdnů ještě víc. Podáš prst a bojíš se o ruku...

A další historka z natáčení. Sobota. "Líbí se mi mít uprostřed stolů pásy třeba záclony nebo juty, ale rozhodně nechci papírový ubrus," prohlásila jsem před tchýní a byla u toho teta (furt ta stejná, její sestra). "Papírový ubrus? Kdo to vymyslel?" vykulila oči teta a výjimečně jsem za to byla vděčná. Ukazuju na tchýni: "tady...". A tchýně překvapeně: "Já???"

No to mě poškrábej na zádech. Když se moje a milého máma s náma sešly nad prvním plánem svatby, byly to tyto naše dvě milované osoby, které si notovaly, že na svatbu do stodoly je nejlepší (rozuměj: nejpraktičtější) papírový ubrus. Šla jsem z toho do kolen, protestovala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Shodovaly se a zdálo se, že není úniku. Rozhodly. Jak hezky vymyslet výzdobu s papírovým ubrusem? Nic kloudného jsem nevymyslela, tak jsem hledala nějaké jiné, lepší řešení. Když jsem pak mamce navrhla variantu bílých prostěradel, namítala, že kdo by to pral, žehlil a tak dál a že jako ne. A když jsem jí včera večer volala a říkala o tom sobotním rozhovoru, tak se nad tím plánem na papírový ubrus podivila úplně stejně jako budoucí tchýně. Tvl, taky bych chtěla mít tak děravou paměť! Dneska odpoledne mi volala a poslala mi odkaz na bílá prostěradla po stovce a že jich klidně 30 objedná, že se to využije. No prosím. Uff. A prát a žehlit by je mohla milého teta v rámci pomoci s přípravami na svatbu. To navrhla mamka ;-) Ale mám známou, kterou zvu na svatbu, a ta má prádelnu. Tak bych to spíš viděla na to, že ji o to poprosím, a bude to udělané profi :-) Takže o stoly, ačkoli budeme mít jejich různé rozměry a výšky, se už přestávám bát. Bude to hezké :-) Jestli mají v eshopu na skladě dost prostěradel...

Větší prsa, menší mozek!

Porostly mi prsa. Skoro o dvě čísla. A tak se nenápadně (?) prsím a nenápadně (!) si je pozoruju, protože na to fakt nejsem zvyklá. Aspoň bude co dát do šatů. Ale kam dám to břicho (no jasně, že to jde ruku v ruce - a naprosto mimo dietní snažení), to ještě nevím.

Zato mi odumírá mozek. Není na stařeckou demenci v jednatřiceti ještě brzo? Třeba minulý týden:

já: "Zlato, tyjo, věděls, že bude stávka řidičů autobusů? To mě fakt překvapilo. No jo, jak teď nesleduju zprávy."
má polovička, která si udržuje stejné proporce: "Zlato, ale vždyť jsme se o ní spolu bavili. Že s tím jejich průměrným platem se jim není co divit!"
já: "No jo, těch 14 tisíc. Ale to má co dělat se stávkou? To jsem nepochytila."
můj milý nechápavě: "A proč by asi jinak stávkovali?"

Berme to jako jeden příklad z mnoha.

I když - hned druhý příklad se nabízí (vlastně to byl podnět k dnešnímu příspěvku).

Šla jsem si pro oběd s sebou. Servírky jsem se ptala, co je to Penne Amatriciana. Penne znám. Omáčku mi vysvětlila. Objednala jsem si to. V kuchyňce v práci jsem na to při vybalení zírala, než mi došlo, že chybu jsem udělala já. Čekala jsem bramborové kulaté... gnocchi a najednou mi to slovo znělo jako penne!

Až na sobotu, kdy jsem byla v úplně jiném prostředí, se mi hlava spouští do normálního režimu tak na tři hodiny denně. Což je zoufale málo. Jinak jsem jak v bublině. O které vím, ale nevím co s tím. Chybí  mi přesah, nadhled, do jisté míry paměť, schopnost plánovat (což při dvou velkých akcích v následujícím půlroce, které chystám, je docela prů*er) a co hůř, emoční stabilita. Třeba včera, to byla neděle, jsem byla taková nijaká, až jsem se totálně naštvala (obrovský bordel v naší bytové odkládací místnosti, kterému dodalo korunu to, že nějaký chytrák položil na mamčin proutěnej koš vysavač, takže to víko už nedrží, jak by mělo). Následovaly pocity většího naštvání na všechno a na všechny, sebelítost, naštvání na sebe, že se z toho neumím dostat a procházka příliš zasluněným městem, takže mi bylo vedro. Jo, štvalo mě i to, že svítí slunko a je nádherně! :-D

Po dvou hodinách, jednom obědě (který jsem si koupila a potěšilo mě, že ho nemusím vymýšlet, kupovat suroviny, vařit ani mýt nádobí a trvá mi to celkově úplně krátkou chvíli), jednom nákupu v drogerii jsem se vrátila domů trochu spokojenější. Můj milý přijel až v devět večer, to už jsem byla relativně v klidu a hlavně ráda, že na něho tu svoji náladu nepřehodím. Celý víkend dělal na našem webu. Brzo už ho spustíme <3

Jinak všechny dotazy na naše přípravy svatby beru poslední týden trochu jako osobní útok a radši je neslyším. Jo, něco děláme, mám to na paměti, ale s omezenou mentální kapacitou mě docela sejří, že nejedu tempem, jakým bych chtěla. To hlavní máme, zbytek uvidíme a nechci o tom mluvit.

Obočí zkusmo jak Brežněv a velmi malé pokroky

Co zvládáme během předsvatebního období, je odpočinek. Předevčírem jsme byli na pivo s H. kamarádkami ze školy, předtím jsem byla na procházce a víně s kamarádkou, včera jsme se dívali na film. Na víkend jede H. domů, mají ples jejich vsi, na který se moc těší, jaká to zas bude sranda. Já jedu po roce na chalupu za kamarády a moc se těším, že je uvidím. A pak letím od pondělí do čtvrtka mimo starý kontinent na služebku. Tam se mi, mimochodem, vůbec nechce. Strašně nerada se od H. vzdaluju jenom na víkend a tohle budou čtyři dny. Tři noci. Děsně dlouhá doba.

Stav příprav

Oznámení: už jsem vymyslela (a vygooglila) několik návrhů textu. Příprava je tedy opět na H. Uf. Víc jak týden mě o ten text uháněl a já jsem chytla slinu až předevčírem.

Hlavní motiv a plus minus grafickou podobu jsme vymysleli a nachystali minulý čtvrtek. Mám z toho i fotky, ale dokud nebude venku oznámení, chci to nechat jako překvapení :-)

Rozlučka: Druhá H. nejlepší kamarádka se mě (na tom pivě) zeptala, jestli mi nevadí, že pro H. organizují rozlučku holky. Kdyby mi vadilo, že nemá nejlepší kamarády, ale nejlepší kamarádky, mohla bych se rovnou jít klouzat. Holkám věřím, že party bude velkolepá a H. si ji moc užije. Však se na ni taky moc těší! A mě to přivedlo na myšlenku, jestli tu svoji rozlučku taky nevyšperkovat. Třeba pozváním pár dalších holek. A přizváním dalšího člověka do organizačního týmu. Zatím jsem v něm já a moje kamarádka M., která bude každým dnem rodit a do toho nám chystá výzdobu.

Save the date: Info o tom, že nás čeká velký den, už jsem začala volně říkat i v práci. Reakce jsou hezké, přející, gratulační.

Výzdoba: M. mi už minulý týden na flashce dala fotky různých ozdob na svatbu (včetně typů nástěnek s fotkami, výzdoby stolu, svícínků apod.), ať si z nich vyberu. No, měla jsem na to naše setkání přinést počítač, který jsem zapomněla. Pak jsem si na víkend zapomněla flashku. Takže k fotkám jsem se dostala včera, přičemž výběr s komentáři jsem nakonec posílala nadvakrát, aby to klaplo :-D S paní, která nám bude dělat květinovou výzdobu, jsem se ještě nespojila. Hlavně že o číslo už jsem si řekla a mám ho tak dva týdny... ;-)

Fotograf: Skoro denně píšu jednomu až třem fotografům, psala jsem i několika známým o tipy. Buď se jejich práce nelíbí H., nebo už mají termín obsazený. Tohle jsme měli začít řešit hned v lednu. Ještě nepropadám beznaději, ale už mě to nebaví (a za chvíli asi začnu s tou beznadějí).

Hubnutí a kondice: Osciluju pořád kolem té stejné váhy, půl kila nahoru, půl kila dolů. Na tu tabatu jsem ve čtvrtek nešla. Ani minulý, ani tenhle. Minulý týden jsem byla unavená (počasí a ještě dojezd adrenalinu v práci), tenhle jsem měla ve čtvrtek ráno trochu kocovinu. A jiný sport neprovozuju. Snad jen procházky po městě.

Péče o sebe: Včera jsem byla v jednom podniku zaměřeném jen na úpravu obočí. Zkusit, jestli si ho nenechám upravit i na svatbu. Nenechám. Za sedm stovek mi nabarvili obočí (jediný rozdíl, který dnes u svého i tak tmavého obočí vnímám, je to, že je dočasně - prý na týden - podbarvené, jako by to bylo hennou), trochu mi ho slečna protrhala a každopádně mi ho pochválila a vysvětlila, kde mám ty chloupky nechat růst, dostala jsem sklenici vody a přečetla jsem si článek a půl z Ženy a život. Zlaté časy v Brně, kdy mi na vytvarování obočí stačila v kosmetickém salonu padesátikoruna a jak jsem byla spokojená! Takhle jsem se až do večera smiřovala s tím, že vypadám jak Brežněv. H. naštěstí nic nekomentoval. Je otázka, jestli si toho všiml...

Bereme se za 3 měsíce a týden.

Rozlučka bude taky

Konečně jsem pozvala už valnou většinu lidí, které na svatbě chci mít. U pár mám ještě otazník, hlavně kvůli kapacitě :-/ Ale Honza mě "uklidňuje", že stejně nikdy nedorazí všichni pozvaní.

Taky jsem konečně předevčírem poslala hromadný e-mail (připadám si jako konzerva :-))) holkám, které bych chtěla mít na rozlučce. Člověk furt musí na něco myslet, řešit a správně (ne moc pozdě) plnění úkolů časovat. Je to výzva ta svatba. Ale docela mě to baví :-)

Včera jsem šla kolem zlatnictví a přes výlohu jsem koukala na prstýnky. Zásnubní nemám a tak nějak mě napadlo, že by mi vlastně nevadil :-D Ta moje nerozhodnost je vskutku dechberoucí! :-D

Oznámení bude!

Mám velkou radost.

Předevčírem večer jsme seděli nad návrhy svatebních oznámení (hlavně Honza), nad webem (hlavně já) a nad webovkami fotografů (společně).

Honza dělal návrhy, co nás napadly, a hodně se mu líbí jeden můj šílený nápad, z kterého já ale po chvíli přestala být nadšená. Nicméně jsme na dobré cestě a chceme to doladit do konce tohoto týdne.

S fotografy je kříž. Už jsou na náš termín zabraní. Teda ti, o kterých jsme zatím na základě tipů uvažovali. Ale neházíme flintu do žita, někdo super se ještě musí objevit!

Web je těžký. Peru se s wordpressem a jeho šablonami, zatím nejsem vůbec spokojená s vizuální stránkou. Obsahově tam máme skoro všecko, ale takhle ho do světa poslat nechci. Chm. Včera mi zmínil kolega, že oni využili pro svůj svatební web stránky typu svatebni-web.cz. Nebo tak nějak. Asi rezignuju na extra vlastní grafiku, hlavně aby to bylo uživatelsky příjemné.

Včera jsem měla narozeniny. Oslavili jsme je luxusně! Měla jsem velkou radost, když se Honza objevil na ulici s kyticí tulipánů se slovy "vím, že máš ty jarní kytky ráda". Přes Vltavu jsme si došli do Café Savoy na fakt drahé (a dobré) víno a něco na zub a bylo tam krásně. Další kalorie jsme si doplnili popcornem v kině na I dva jsou rodina. Ale polovinu z nich jsem určitě vybrečela! ;-) Bylo to skvělé narozeninové rande.

Jo a denně se vážím. Ráno. Honzovi se ta moje ranní procedura zalíbila a se zájmem mě pravidelně sleduje :-D Zatím nejvíc jsem měla první den vážení, v sobotu. Od té doby se to tak nějak hýbe. A ještě asi bude (dnes mi kolega přinesl k narozeninám dokonalý zákusek z cukrárny Tropez na Vodičkově, dlouho jsem nejedla tak výborný marcipán) :-D Ale nakročila jsem! Doma nemlsám. A zítra ráno půjdu na tabatu. Tak snad se dožiju večera :-D

Oznámení? Hlavně dodělat boudu

Zhruba za sto dní nás, tedy H. a mě, čeká svatba. Zhruba stejně dlouho to víme.

Už máme vybrané místo, oddávající(ho), svědky, rodiče už se konečně seznámili (najednou obojí pocítili závan fofru "měli bychom se konečně seznámit"), z donucení všech kolem (včetně budoucí tchýně, její sestry a budoucího tchána, nemluvě o "malém" nátlaku ze strany mojí mamky a kamarádek) jsem prošla dva svatební salony. Vlastně tři - jednou jsem asistovala kamarádce, která se bude vdávat týden před námi. Jo, svatební sezóna.

Co nemáme, je svatební oznámení.

Nemáme ale ani shodu v tom, kdo z nás za to "může". Já byla poslední týden nepoužitelná kvůli důležitému deadlinu v práci. Můj milý strávil tento víkend čtením knížky a podporou mě (a plesem a návštěvou u jeho kamarádů) a víkend předtím stavěním boudy pro jejich nové štěně. "Kdybych ji koupil za pět tisíc, ušetřil bych si spoustu práce," dumal, když přijel z domova. Vzápětí dodal: "Ale to by nebyla tak dobrá." Ještě ji nemá hotovou. Hodně si přeju, aby ji stihl dokončit zítra, když bude ta sobota a on bude doma.

Pak se snad konečně pustíme do toho oznámení. A do svatebního webu. Ten jsem si vzala na starost já, neb to s tím wordpressem přece umím. No teda neumím. S tou jednou šablonou už jsem se prala dvě hodiny - a dva nejdůležitější příspěvky nejsou k nalezení!! Vlastně jsou. V adminu. Ale tam nikoho nepustím, že jo.

Taky nám zatím chybí fotograf. Náš společný favorit (můj bývalý kolega, jehož fotky se H. líbí) odjíždí za měsíc na roční cestu po světě. Doporučil nám kamaráda, ale H. si ještě u počítače nevzpomněl, že by se na jeho fotky chtěl podívat. Ve velkém rozlišení. Mně je to šumák, kontrasty rozlišuju u chutí, ne u barev.

Kvůli focení jsme se dneska dost nepohodli na jinak romantické procházce po Vyšehradě. Vztek a smutek jsem rozcházela mezi hroby. Můj milý se prostě odmítá fotit. Zatímco já chci mít zdokumentované společné vzpomínky. Je to velký střet zájmů. Velký. Nevěřili byste jaký. On má odpor k tomu mít svoje fotky, já mám odpor k tomu je nemít. Těžko vysvětlit, jak mě to mrzí. Zvlášť když kamkoli přijdu, tam visí společné fotky dvojic na stěnách. Včetně facebooku.